VI. Alžběta Erdhart

Kapitola V. Alžběta Erdhart

Když George Erdhart odcházel na konci roku 1644 z Achsenu, nebyl sám. Již dva roky byl ženatý, a když ho neblahý osud znovu zavál do vojenských řad, jeho žena ho následovala. 

Jmenovala se Alžběta a pocházela z okolí Budyšína. Oblast byla vypleněná a vojska tudy prošla tolikrát, že z úrodných polí zbyla rozdupaná placka bez jediného klasu. O nejbližší rodinu Alžběta přišla a jedinou možností byl útěk. A tak Alžběta jako mnoho dalších tak dlouho utíkala před řádícími armádami, až se k jedné z nich přidala. S Georgem se dali dohromady během jeho kvartýrování v Mühlhausenu. Vztah mezi nimi původně začal jako dočasný svazek. Takové svatby „na oko“, někdy označované jako „májové svatby“, nebyly ničím neobvyklým. Svobodná žena byla pohledem dobové morálky (obzvláště protestantské) něčím rizikovým, osobou nezapadající do světa, ve kterém má žena plnit roli poslušné manželky starající se o svého muže a dbající jeho slov. Pro svobodnou ženu byl život u armády ještě složitější než pro její sezdanou přítelkyni. A proto vznikala takováto falešná manželství. Alžběta a Georg se však do sebe časem zamilovali a po nějaké době se opravdu vzali.

Toho dne 16. 5. roku 1641 vzal jsem si počestnou Alžbětu Baussian, svědky byli další z kompanie a oslavili jsme to vínem, co někdo někdě vzal. 

Alžběta pak Erdharta doprovázela až do doby, kdy se usadil v městečku na břehu Dunaje, a pak do další vojenské služby. A nebyla to rozhodně jediná manželka vojáka, co táhla s regimentem. Kdyby se tehdy člověk prošel uličkami vojenského tábora a rozhlédl se za vojenské stany, kde stály stany markytánů, nejrůznějších obchodníků, šmelinářů, kuchyní, jatek a dalších nezbytností, všiml by si, že kromě vojáků je zde také spoustu dalších osob. Každý regiment měl početný doprovod složený z žen, dětí, řemeslníků, obchodníků a dalších.

Rodiny vojáků byly nedílnou součástí každé táhnoucí armády. Například švédský tzv. modrý regiment měl v roce 1634 celkem 980 vojáků a důstojníků. A tento počet doprovázelo dalších přibližně 3.000 osob trénu. V témže roce se švédská armáda shromáždila u městečka Bopfingenu. Tábořilo zde zhruba 20.000 vojáků, k nim dále patřilo dalších 40.000 osob trénu. Jedná se zřejmě o extrémní případ, běžně tvořil doprovod vojáků poměrově menší počet lidí. Podle jiných odhadů z ubytovacích protokolů flanderské armády tvořily osoby doprovázející konkrétní regiment asi čtvrtinu z celkového počtu. Jiný příklad pochází z roku 1630 z oblasti u městečka Langenau na jihu Německa, kde se utábořil jezdecký regiment. Bylo zde ubytováno 368 mužů, které doprovázelo 66 žen a 78 děvčat. Přesné počty osob v doprovodu nelze přesně odvodit. Armádní organizaci a byrokracii zajímal hlavně počet vojáků, ten byl zaznamenáván, početnost jejich doprovodu nezajímala takřka nikoho. Podle různých údajů byla přibližně polovina mužů vstupujících do armády již ženatých. Jejich manželky neměly většinou na vybranou a musely je během jejich vojenské služby doprovázet. Svobodná žena neměla v raně novověké společnosti příliš možností, jak se uživit, a pokud by se sama ještě starala o děti, bylo by to téměř k nepřežití. Racionálnější tedy bylo přidat se k manželovi na jeho vojenském tažení, a to i s dětmi.

Armády v dobách třicetileté války tedy měly neoddělitelný a velmi důležitý doprovod. Z jakého důvodu byl trén plný žen důležitý?

Odpověď je možné najít např. ve stati Pallas Armata skotského důstojníka a vojenského teoretika Jamese Turnera, který o ženách v armádě napsal:

Jelikož byla žena stvořena být pomocnicí muže, tak ženy jsou velkými pomocnicemi v armádách jejich mužům. Obzvláště těm níže postaveným. Ani by tedy neměly býti neuváženě vypovězeny z armád, ani jejich poslání pryč by nemělo být bez vážného rozmyslu. Obstarávají, kupují a připravují totiž jejich manželům maso, když jsou manželé ve službě, nebo z ní nově přišli, shromažďují roští pro ohně a perou jejich prádlo a tímto způsobem zaměstnána vojákova žena může být nápomocná ostatním a získat peníze pro sebe a svého chotě. Obzvláště užitečné jsou v táborech a kvartýrech, je jim dovoleno (a nemělo by jim býti odepíráno) dostat se pár mil z tábora nakoupit jídlo a další nezbytnosti. 

V armádách 16. a 17. století nebyla většina podpůrných služeb institucializovaná tak jako později v 19. a 20. století. Nepsaným neoficiálním pravidlem bylo, že za praní prádla, starání se o drobná zranění, lidové léčitelství, přípravu jídla i jeho shromažďování byly odpovědné právě ženy táhnoucí s armádou. 

Velení armád poskytovalo možnosti – vyjednávalo přísun potravin, hlídalo jejich dostupnost a příděly. Ale o to, aby se suroviny, ať už to byl oves, hrách nebo kusy masa, proměnily ve stravitelné jídlo, se staraly právě ženy vojáků.

 

Tabor

Docházelo k paradoxnímu dvojímu pohledu na ženy v armádě. Na jedné straně byly nepostradatelné pro množství činností, které vykonávaly, na druhé straně na ně bylo nahlíženo jako na potenciální problém pro disciplínu vojáků a bezpečnost celého armádního celku.

Následující historka ze srpna roku 1633 v Erfurtu dokazuje, že ženy mohly být i rušivými elementy. Zdejší posádce byl uložen úkol vykopat novou část opevnění. Vojákům se ale do práce moc nechtělo a vytratili se pryč. „Jejich ženy začaly se diviti, kam se jejich muži poděli. Vydaly se je tedy hledat. Když se s nimi vrátily, přinesly s sebou i dosti jídla a pití. Hned jak začali se usazovat, málo práce bylo od té chvíle vykonáno. Více pint vína i piva bylo vypito, než kárek zeminy přemístěno.“

Muž se mohl na svoji ženu spoléhat, nejen co se týče materiální podpory. Pro vojáky byla důležitá přítomnost žen i z hlediska emocionální a psychické podpory. Pouhopouhá fyzická blízkost manželky či rodiny zajišťovala vojákovi větší psychickou stabilitu a tím i větší morálku pro zvládání náročného vojenského řemesla. Doboví autoři vojenských příruček se sice neshodují na tom, jestli jsou ženatí muži udatnější v boji, nebo se naopak drží více zpátky a neriskují, co bylo však důležitější pro psychiku jedince, je právě možnost se po službě, po bitvě či po dobytí nějakého města vrátit k manželce a dětem a k jisté iluzi normálního života. Vojenské prostředí bylo také proslulé odstřižením se od regulí běžného civilního života té doby. Ovlivňovalo to i tak prostou a základní věc jako sexuální život. Sex, ať už dobrovolný, nedobrovolný, partnerský, náhodný či zaplacený měl v životě vojáků důležitou rekreační roli. Odvrácenou stranou byly různě rozsáhlé epidemie pohlavních nemocí, které mohly ovlivnit i bojeschopnost celých jednotek.

V zázemí

Ženy s dětmi však nemusely pokaždé táhnout s armádou se svými muži. Pokud v oblasti žili rodinní příbuzní či přátelé, bylo možné se k nim na nějakou dobu uchýlit. Zřejmě nebylo výjimkou, když muž vybavil svou ženu a rodinu peněžním obnosem a nechal ji i u cizích lidí. A podobně na tom byli i potomci vojáků. Pro děti bylo důležité vzdělání, a pokud si to voják mohl finančně dovolit, radši poslal potomka pryč za řádným vzděláním a vychováním, než aby ho nechal napospas brutalitě společnosti armády. Peter Hagendorf například zanechal svého syna v Altheimu u učitele při farním kostele svatého Lorenze, platil mu za to 10 zlatých za rok a výdaje na oblečení pro syna. 

Alžbětu takto Erdhart schoval během své služby vícekrát. Nejhorší období pro ni nastalo v době, kdy švédská armáda odřízla císařské vojáky v oblasti Magdeburgu. Erdhart měl dost zkušeností na to, aby vycítil blížící se katastrofu. Neváhal a s celým jejich majetkem a penězi poslal Alžbětu ke vzdáleným příbuzným. Alžbětě se nakonec podařilo vyhnout se švédským vojákům a docestovala s dalšími uprchlíky až do Harzgerode. 

Neměla tu příliš dobré postavení, ale byla relativně v bezpečí. Její vzdálený strýc, který se zde před lety usadil, byl kovářem a k tomu měl malé políčko za vesnicí. Alžběta pro rodinu dělala posluhu a pracovala v kuchyni. Neměla žádné zprávy o Erdhartovi, věděla, že vojska jsou nedaleko, a sem tam navíc slyšela strašné zvěsti o tom, jak císařská armáda trpí pod švédským obléháním.

Kuchne

Jednoho dne se kolem hospodářství s kovárnou prohnali švédští rejtaři. Celá rodina se s obavami dívala z oken, sami nemohli tušit, jestli jsou to císařští nebo švédští vojáci. Jakmile rejtaři ze sedel zahlédli kovárnu, obrátili a zamířili rovnou k ní. 

Kovář se strnulým, bledým obličejem s obavami vyšel na cestu. Přišel k němu dobře oblečený rejtar, který se kolem sebe oháněl krátkým jezdeckým bičíkem. Nejdřív si kováře nedůvěřivě prohlédl, ale pak mu s úšklebkem, ve kterém zubů moc nebylo, podal nějaké peníze a německy s velmi silným přízvukem mu řekl, že čtyři koně potřebují okovat, a když sebou mrskne, dostane peníze a vojáci ho nechají být. Zatímco kovář bušil podkovy, až z něj lítal pot, rejtaři se uvelebili kolem. Sotva si jeden z nich sundal přilbu, rozhlížel se kolem. Kovářovy děti byly pochopitelně zvědavé a postupně se osmělovaly, aby si rejtary, koně a zbraně mohly prohlédnout z blízka. Jeden z rejtarů se zahleděl na malého chlapce a zeptal se, jak se vlastně jmenuje vesnice, ke které kovárna patří. Z chlapečka koktavě vypadlo H-H-H-Harzgerode. A rejtar se ptal dál: „A není tu s váma nějaká tetka Alžběta?“ Chlapeček dychtivě pokýval hlavou a málem odskočil strachy, když se rejtar vyhoupl na nohy a kráčel ke stavení. Každému v domě napětím poskočilo srdce, ale rejtar slušně zaklepal a řekl, že Alžbětě předá dopis od Erdharta, když mu dá nějaké peníze za námahu a od cesty. Alžběta celá roztřesená, trochu strachem, trochu nedočkavostí, předala mu nějaké peníze a otevřela dopis. Málem se sesunula na podlahu, když si přečetla, že Erdhart je nejen v pořádku, ale navíc se mu dobře daří ve švédských službách. 

Kovárnu navštívila jedna z mnoha švédských skvadron rejtarů pohybujících se v oblasti. Alžběta poděkovala za přístřeší a úkryt, které jí rodina poskytla, a se svými věcmi se pomalu vydala na cestu ke zbytku švédské armády a za Erdhartem. 

I Peter Hagendorf pro svoji rodinu zamýšlel jen to nejlepší. Když měla jeho žena zdravotní potíže a nemohla držet krok s armádou, Hagendorf ji i se svým potomkem nechal finančně zajištěné odpočívat dále od armády. 

U Paringu moje žena onemocněla a dostala takové bolesti do nohou, že nemohl jsem s ní hnout a musel jsem ji nechat ležící v Paringu u místního soudce, který byl mým dobrým známým, zatímco já následoval jsem plukovníky až k Ingolstadtu. Tady jsem měl svůj kvartýr v hostinci s pšeničným pivem. Má žena, spolu s dítětem a koněm, tak zůstali pozadu. Po čtrnácti dnech jsem se pro ni vrátil a vyzvedl ji. Jenže mohla se hýbat stejně málo jako předtím, a tak jsem ji musel vyvézt na koni. Tak vracel jsem se zpátky do Ingolstadtu jako Josef kráčející do Egypta.

Pokud se jednalo o výše postaveného muže, například důstojníka nebo šlechtice, byla taková ochrana manželek před těžkostmi vojenských tažení velmi běžná. Robert Monro, skotský žoldnéř bojující ve švédské armádě pod Gustavem II. Adolfem, přišel ze Skotska se ženou i dětmi. Jako mnoho jiných důstojníků však na doporučení samotného Gustava Adolfa zanechal nakonec svou rodinu tři roky ve Švédy obsazeném Štětíně.

Během tažení a v táborech

Zatímco v zázemí se život vojákovy manželky odvíjel vcelku podobně jako kdekoli jinde v tehdejší době, během tažení a ve vojenských táborech se život žen velmi proměnil. V prvé řadě žena musela dbát na vojenská pravidla a kázeň. Porušování pořádků ve vojenském táboře bylo nemyslitelné a každá žena si musela hlídat své postavení v oficiální i neoficiální hierarchii armády a trénu.

Dny ženám starajícím se o manžela či druha vojáka začínaly velmi brzy. Za rozbřesku se už armáda obvykle vydávala na pochod a předtím bylo nutné rychle sbalit osobní věci, přístřešek, připravit sebe i celou rodinu na další náročný pochod a připojit se k pochodovému uspořádání táhnoucí armády na předem daném místě. Pokud armáda zůstávala na místě nebo se kvartýrovalo, bylo také nutné se na nadcházející den připravit. Ženy kvartýrovaly ve stejných skupinkách jako muži. Různá přátelská uspořádání se většinou opírala o armádní organizaci a tedy bylo nejlepší, když ženy z jedné kompanie, z jednoho corporalshaftu či zástupu držely při sobě. Žily spolu a se svými manžely, dělily si přípravu jídla a rozdělovaly si i další pomocné práce.

Oblekani

Alžběta se každý den po probuzení vydala na trh. V každém vojenském táboře, pokud se nejednalo o nějaké narychlo zabrané místo pouze na přečkání noci, tvořil trh jedno ze sociálních a ekonomických center. 

Bylo tu k dostání vše, co bylo potřeba. Maso, chléb a potraviny obecně, k dostání bylo i víno, pivo, pálenka a občas dokonce i tabák. 

Vrchní velení mělo vždy snahu držet nad takovým trhem kontrolu. Profous a jeho muži hlídali, aby vojáci nechávali obchodníky na pokoji, aby se nekradlo a nevyhrožovalo násilím. Na druhou stranu například dohlíželi na to, aby se ceny zboží držely v rozumných hodnotách a obchodníci se nesnažili vojáky okrádat a šidit. 

Jak opět popisuje James Turner, lidský oportunismus vždy přebije všechny snahy o zabezpečení spravedlnosti. Takže kupující byli vždycky nenápadně okrádáni přemrštěnými cenami, cinklou váhou a obchodníci používali i další triky. Profous a další činovníci pak s úplatky od obchodníků v kapsách nad vším přivírali oči. 

Trh byl i místem, kde mohl voják či jeho družka odprodat svoji kořist či ji vyměnit za potraviny a každodenní potřeby. Cenné věci jako předměty z drahých kovů, cínové nádobí a zkrátka celou škálu možných ukořistěných věcí tady odkupovali různí obchodníci a šmelináři, aby je pak se ziskem prodávali zpět důstojníkům nebo vraceli na civilní trh. 

V neposlední řadě v blízkosti centrálního tržiště bylo i místo, kde vojáci dostávali své příděly potravin a sami si pak mohli na tomto místě rozdělat oheň a vařit zde jídlo.

Dostali jsme libru masa, ale v té váze bylo víc kostí než masa a tak jsem Alžbětě dal nějaké mince ať sežene něco navíc, protože 2 dny před tím jsme nejedli.

Alžběta se tedy hned časně z rána vydala na trh, tou dobou bylo po porážkách maso ještě čerstvé a nepřebrané. Cestou pozdravila známé tváře a případně se i lehce uklonila, pokud cestou potkala některého z důstojníků. Pokud jí zbude aspoň krejcar, nakoupí něco ovsa nebo hrachu do zásoby. 

Vnitřní složitá ekonomika v armádě otevírala prostor pro různorodou, i když chudou obživu. Alžběta věděla o výrostcích, o dětech vojáků a dalších malých podnikavcích, kteří neměli nic jiného na práci než vylézt na každý strom a prohlédnout každé hnízdo. Nalezená vejce pak odnášeli vlastní rodině nebo si mohli drobně přivydělat.

Smradi

Na bedrech žen ležely i různé pomocné práce, kterých bylo kolem vojska vždycky dostatek. Někdo se musel postarat o běžné opravy oblečení, a pokud bylo z čeho, tak i o šití oblečení nového jako náhrady za obnošené. Většina žen uměla dát dohromady košile, spodky, punčochy. Schopnosti a zkušenosti se pak snáze v rámci kompanie předávaly. 

Některé ženské činnosti byly i dost fyzicky náročné, například sbírání roští a palivového dříví nebo hledání materiálu na stavění přístřešků. Rozličným úkolům se zřejmě věnovaly celé skupiny žen a dle hierarchie skupiny si úkony dále rozdělovaly.

Pomocné práce ženy nemusely vykonávat jen pro sebe a svou rodinu. Důstojníky někdy na taženích doprovázelo služebnictvo a někteří níže postavení vojáci se jim snažili připodobnit. Ženám v kompanii tak vznikaly různé příležitosti pro přivýdělek. 

Alžběta se snažila chopit každé příležitosti. Důvěrně znala těžký život s prázdnými kapsami a zápas o přežití. A také dobře věděla, že její manžel nezůstane v armádě navždy a před dalším civilním životem se budou muset zaopatřit.

Jednou z mnoha drobných služeb a zaměstnání, které Alžběta během svého pobytu při armádě vykonávala, bylo praní prádla. A tak zatímco starší posluhovačka z důstojnické domácnosti mohla v klidu odpočívat a třeba si i zapálit dýmku, Alžběta za ni vyprala jednu várku bílých košil. Odměnou jí byl nejen nedokouřený zbytek tabáku, ale nakonec dostala Alžběta i téměř netknuté pokrmy z důstojnické večeře.

Prani

Večer jsme se dobře poměli, neboť má hodná žena kdesi za odměnu sehnala několik dobrých jídel. Už dlouho jsem se tak dobře nenajedl, až se mi na druhý den skoro až něchtělo vstávat do služby.

Některé pomocné práce byly natolik neoblíbené, že vojáci, kteří sami sebe vnímali jako lidi s dobrým postavením a honosili se dobrodružným řemeslem, je dělat odmítali. Kopání latrín a jejich vyprazdňování nebo pálení a zakopávání bylo v dobovém pohledu vojáků nehodno, ale bylo potřeba to udělat. Furýři a další poddůstojníci a důstojníci, kteří měli na starosti hladký chod táborů a kvartýrů, tak na tyto práce najímali ženy a děti vojáků. Každý peníz se počítal bez ohledu na to, jaká práce za ním stála. Ženy a děti se také podílely na stavbě opevnění, zákopů a dalších pozemních pracech. Na tyto práce byla každá ruka dobrá a minimalizací zahálky se také udržoval v armádním prostředí pořádek a kázeň. 

Na rozdíl od Georga Erdharta byla jeho žena zbožná a poté, co každý den obstarala vše potřebné a důležité, zasedla k večerní modlitbě. Ať už to bylo během pobytu v bezpečí u příbuzných, nebo uprostřed vojenského tábora, ať byla vyčerpaná sebevíc, Alžběta si vždy našla nějaké místo na modlitbu. Někdy neměla k dispozici ani krucifix a duchovních bylo u armády málo, ale Alžbětě stačila i pouhá zapálená svíčka, aby se mohla pomodlit za duše všech zemřelých, za odpuštění pro svou rodinu, za naději, že všechny válečné útrapy jednou skončí a život bude zase klidný a pohodlný.

Modleni

Vztah k ostatním ženám

Ať už během tažení, nebo v posádkách, v armádě vládla vždy oficiální i neoficiální hierarchie a ženy byly její pevnou součástí. O postavení ženy rozhodoval její původ před vstupem do armády, způsob přepravy během tažení i status jejího partnera.

Šlechtičny s celým početným služebnictvem, které následovaly své manžely na nejvyšších armádních postech, byly na společenském žebříčku nejvýše. Ženy důstojníků byly pak vždy výše postavené než ženy vojáků. Žena mušketýra stála zase výše než nesezdaná družka jeho spolubojovníka a prostitutky byly na celém sociálním žebříčku nejníže. Vdovy po vojácích si právě kvůli ohrožení svého postavení brzy hledaly nového muže. Mezi svobodnými muži byla po vdovách poptávka, protože vzít si vdovu pro ně znamenalo, že bude s jistotou postaráno o jejich potřeby.

Rozdělení žen do tříd podle jejich postavení a způsobu přesunu, o kterém píše již zmíněny Turner, bylo důležité pro zachování řádu v armádě na pochodu. Pro šlechtičny a ženy nejvýše postavených šarží, které se přesunovaly zpravidla v kočárech, bylo vymezeno specifické místo v pochodové formaci. Ženy, které měly koně či mulu, se přesunovaly seřazené ve zvláštních útvarech napodobujících kompanie na jiném místě v postupujícím trénu. Nejníže postaveným a nejchudším ženám nezbylo nic jiného než jít za armádou pěšky, s celým svým majetkem a někdy i s dětmi na zádech, pokud jim manžel neopatřil koně nebo mulu pro přepravu.

Žádná žena nikdy nebyla ve vojsku sama. Přirozená potřeba po společnosti a skupině se projevovala v rámci drobných společenstev žen, které se vytvářely na základě organizační příslušnosti jejich mužů. Ženy v rámci jedné kompanie tedy k sobě měly přirozeně blíže než ženy napříč celým regimentem. I tato neoficiální společenství byla pro vojáky důležitá. Z různých svazků tak na pochodu vznikala nová přátelství, vztahy i sňatky. 

V tak uzavřeném a sociálně vyčleněném prostředí, jakým byla armáda v 1. polovině 17. století, pochopitelně vznikaly mezi ženami i každodenní konflikty.

Proto existoval speciální úřad nebo spíše hodnost – Hurenwebel. Název pro tuto hodnost se objevuje už v polovině 16. století. Hurenwebel měl na starosti civilní osoby v trénu – řemeslníky, ženy, děti a prostitutky. 

O reálném fungování těchto zvláštních poddůstojníků toho není mnoho známo. Na dobových rytinách z 16. století jsou zobrazováni hlavně starší muži. Peter Hagendorf však ve svém deníku pro kmotru jednoho ze svých dětí, která se jmenovala Benengel Didelin, použil označení Feldwebelin. V němčině je koncovka -in spjata s ženským rodem a název hodnosti zní obvykle Feldwebel. Hagendorf bohužel neuznal za nutné tento problém blíže popsat. V jeho deníku o pět let později figuruje Benengel Hess – kapitánova žena – opět jako kmotra jeho dalšího dítěte. Armádu ani regiment Hagendorf mezitím nezměnil a jméno Benengel nebylo příliš obvyklé. Takto se možná dochoval jedinečný příklad ženy, která udělala kariéru v armádě. Zdali se opravdu jedná o stejnou osobu, se ale už nikdy s jistotou nedozvíme.

Pozice Hurenwebela určitě přetrvala až do třicetileté války. Ještě James Turner píše o tom, že v každé kompanii někdo dohlíží na pořádek mezi ženami a dětmi v trénu. 

Ve švédské armádě vykonával vše spojené s materiálním vybavením a ubytováváním na úrovni kompanie furýr. Byla to hodnost srovnatelná se seržantem a odpovědný byl kapitánovi a kvartýrmajstrovi regimentu. Do jeho pravomocí však ženy nespadaly. Přestože funkce či hodnost Hurenwebela ve švédské armádě oficiálně neexistovala, pravděpodobně zde také musela být osoba, byť oficiálně nejmenovaná, která měla na starosti všechny ženy a děti v trénu kompanie. A v Erdhartově kompanii byla takovou osobou Helen Flipsenová.

Haurenwebel

Alžběta ji moc dobře znala, ostatně každá žena táhnoucí s regimentem ji znala. Vdova po jednom z furýrů se u regimentu udržela silou své autority a nakonec i silou autority svého nového manžela, jednoho z kapitánů. Helen pocházela z Groningenu a do armády se dostala už jako sotva 17leté děvče se svým tehdejším manželem. 

V novém prostředí se rychle zorientovala. Přes různé nepříjemné i hrůzné eskapády je armáda prostředím, které člověku skýtá neobyčejnou volnost. Po takové volnosti Helen vždycky toužila a v novém prostředí se začala cítit jako ryba ve vodě. Ve švédské armádě ještě za Gustava II. Adolfa si osvojila určité schopnosti a vybudovala si přirozenou autoritu, které z ní dělaly nejlepšího Hurenwebela široko daleko. Vždy si uměla „své ženy“, jak jim říkala, srovnat do latě, vždy věděla, kde a jak koho ubytovat, jak vyřešit neustálé hašteření. A když bylo potřeba, pomáhala i ve výchově spratků, kteří se kolem jejího regimentu motali.

Ve švédské armádě se nakonec udržela dlouhé roky a už si ani nedokázala představit, že by se někdy vrátila do civilního života. Armáda jí poskytovala naprosto vše, co od života chtěla. Vždy se jí podařilo dostat do přízně nějakého výše postaveného muže, ale ne příliš vysoce postaveného, aby na ni nebylo moc vidět.

Furýr měl možná povinnosti a pravomoci a pomáhal ubytovatelům, ale to ona měla reálnou moc nad vším nevojenským v kompanii. A její vliv přesahoval i do dalších kompanií. Helen Flipsenovou znal celý regiment.

Na své pověsti tvrdě pracovala. Sem tam půjčila peníze, sem tam vypomohla, sem tam se přimluvila, a když pak bylo potřeba, věděla, kam za kým jít. 

Alžběta věděla, že si Helen musí předcházet, a dařilo se jí to. V průběhu jara roku 1645 přišla Helen o svoji služebnou a dobrou přítelkyni v jedné osobě. Toho využila Alžběta a nabídla Helen své služby. Přes počáteční nedůvěru se nakonec obě ženy spřátelily. Alžběta tak mohla těžit se svého nového postavení a Erdhartovi to v kompanii také pomohlo.

Česání

Jeden by se až divil, co všechno dokážou dvě ženy vyřešit během česání vlasů v kvartýru!

Odvrácená strana

Ženy v armádě nezůstávaly stranou ani v těch nejdrsnějších časech. Mnohdy se ocitly ve stejném bezprostředním nebezpečí jako jejich manželé a druhové. Hagendorf si do svého deníku zapsal událost, která se stala během obléhání pevnosti Corbin ve Francii. Výstřel z děla odstřelil nohy vojákovi a jeho družce ve stanu, ve kterém spali. O jiném příkladu se mohl dozvědět i Erdhart. V jednom z chaotických okamžiků bitvy u Jankova se bavorským jezdcům podařilo proniknout do švédského trénu a zajmout tady mnoho manželek důstojníků, mezi nimi i manželku samotného Lenarta Torstenssona. Jen rozhodný protiútok švédských vojáků nakonec tuto akci překazil a manželky byly zachráněny. Vysoce postaveným manželkám důstojníků sice nehrozilo přímé nebezpečí na životě nebo na cti, ale byly by určitě zdrojem tučného výkupného. Nemluvě o psychickém strádání, které by pro ně daná situace znamenala. Mnoho níže postavených žen ve švédském trénu však takové štěstí nemělo.

Do nebezpečí se ženy vrhaly i dobrovolně a zcela v zájmu zaopatření finančních prostředků pro rodinu. Obzvláště se tak dělo při dobývání měst. Důvody byly pragmaticky logické. Za co nejkratší čas musela vítězná strana získat z dobytého místa co možná největší kořist, takže každá ruka v rodině byla dobrá. Ženy také věděly, po čem se konkrétně dívat, čeho je nedostatek a čím nejlépe zabezpečit rodinu. 

Alžbětě Erdhartové se taková příležitost vyhnula. Ale například Peter Hagendorf o své manželce píše: 

Zatímco já jsem byl ošetřen, moje žena se vydala do města, i když to bylo celé v plamenech, jelikož přála si mi donést polštář a prostěradlo na ležení a na další obvazy. Měl jsem také naše nemocné dítě ležící vedle mě. Ale potom se táborem rozlehl velký křik, že domy ve městě se bortí a padají jeden na druhý a tak že mnoho vojáků a jejich žen, co chtěli kořistit, jsou uvězněni v troskách. Ale já jsem se více strachoval o svou ženu kvůli našemu nemocnému dítěti než na vrub mých vlastních zranění. A přece ji Bůh ochránil. Sama se dostala z města po jedné a půl hodině zároveň se starou ženou z města. Tahle žena, která byla manželkou nějakého námořníka, ji od tama dostala a pomohla jí nést povlečení. Má žena donesla mi také velký korbel o 4 mázech vína a také ještě ke všemu našla dva stříbrné pásy a oblečení, které jsem později odprodal za dvanáct tolarů v Halberstadtu. Toho večera ke mě přišli mí kamarádi a každý mě poctil dáním něčeho, tolaru nebo půltolaru. 

Součástí trénu byly i prostitutky. Placené společnice poskytovaly pomocí fyzické rozkoše mužům možnost odpoutat se od traumatizujících zážitků boje a vojenského tažení. Fyzický komfort byl vyhledávanou kratochvílí a kdo nebyl v žádném svazku, mohl si za takovou chvíli zaplatit. Prostitutky ale do vojenských táborů přinášely i nemalá rizika. 

V prvé řadě se prostitutky chovaly velmi vyzývavě, aby zůstávaly atraktivními pro možné zákazníky. I relativně uvolněné mravy armádního prostředí však takové chování nemuselo pokaždé snést a mohlo docházet k potyčkám. Prostituce se také spojovala s menší kriminalitou – krádežemi a podobně, což opět mělo negativní vliv na bezpečnost v táboře a morálku vojska obecně. V neposlední řadě to také byly různé pohlavní a jiné úzkým kontaktem přenášené choroby. Nemoci měly pak přímý vliv na bojeschopnost vojáků. 

Prostituce tedy v rámci táhnoucí armády stála na velice tenké hraně. Každý velitel by prostitutky nejradši z armády či tábora vyhnal, ale dobře věděl, že nedostupnost takové služby povede k nepokojům a zvýšenému násilnému chování na obyvatelstvu. Co si voják totiž nemohl koupit, to si vynutil násilím. Znásilnění bylo ve vojenských řádech smrtí postižitelný zločin, ale nebylo v silách žádného vrchního velitele a jakékoli armádní represivní složky tomuto zločinu zcela zabránit. Cílem se stávalo civilní obyvatelstvo, ale je oprávněné se domnívat, že ani ženám přímo u dané armády se znásilnění v mnoha případech nevyhnulo.

Úděl žen během třicetileté války byl velmi složitý a těžký. Svobodné ženy neznamenaly na společenském žebříčku téměř nic a i ty vdané musely vytrpět mnoho příkoří. Přesto byly ženy pro hladký chod armádní mašinerie nepostradatelné. Alžběta se naštěstí většímu utrpení vyhnula. Bude nadále doprovázet Georga Erdharta na jeho tažení, a i když nebude přímo v centru dalšího vyprávění, její role v příběhu není o nic menší.

 

 

 

Za všechny účastníky bychom rádi poděkovali Kláře Posekané za doprovod a Muzeu vesnických staveb středního Povltaví – Skanzenu Vysoký Chlumec, za laskavé poskytnutí prostorů. Pokud jste toto krásné místo ještě neviděli, tak Vám všem tohoto krásného skanzenu velmi doporučujeme. Děkujeme